Michal Novotny

Inšpiráciou sú pre mňa klasické maľby – rozhovor Matúša Zajaca s Michalom Novotným

Myšlienka a cit sú hlavnými znakmi diela dokumentárneho fotografa, oceneného doma, ako aj v zahraničí, Michala Novotného. Nestačí sa len dostať do danej situácie, treba mať v sebe určitú komplexnosť vo vnímavosti konkrétneho príbehu. Autor sa za ním veľakrát vydal aj napriek riziku straty života.

Zaraďujú Vás ako vojnového fotografa. Ako ste sa vôbec k tomuto smeru dostali a ako to celé okolo násilia, ktoré vnímate cez objektív, zvládate?

V osmnácti letech jsem si koupil východoněmeckou Praktiku a vyrazil jsem stopem do Osijeku, kde tehdy probíhaly těžké boje mezi Srby a Chorvaty. Samozřejmě jsem žádnou pořádnou fotku neudělal, málem mě zastřelili, ale jednu fotku mi otiskli v deníku Telegraf. Novinář, který mi jí publikoval, mi řekl, že je taky zajímavá válka v Náhorním Karabachu. Tak jsem se podíval, kde to je a vyrazil. Chtěl jsem tam dojet také stopem, ale tehdy byly v bývalém Sovětském svazu úplně směsně levné jízdenky a letenky, a ty mi navíc vždycky někdo koupil. Na ázerbájdžánskou stranu fronty jsem přijel právě v období masakru v Chodžaly. To bylo úplně šílené období. Pro Ázerbájdžánce je to stejné trauma jako pro nás Lidice. Po návratu mi týdeník Respekt otiskl celkem velkou reportáž.

Do malých válek na Kavkaze a na Balkáně jsem se pak vracel po celá devadesátá léta, později jsem mnohokrát fotil v Afghánistánu a Iráku, pracoval jsem i v několika konfliktech v Africe a na Blízkém Východě.

Když jsem byl mladší, říkal jsem holkám, které jsem chtěl sbalit, že jsem válečný fotograf, ale dnes mi to přijde úsměvné a příliš troufalé ve srovnání se skutečnými válečnými fotografy jako James Nachtwey, Jan Grarup nebo Don McCullin. A navíc jsem v žádném konfliktu už několik let nebyl a ani se nechystám.

Aký máte názor na súčasný princíp rýchleho spravodajstva vo fotografii z týchto oblastí?

Myslím, že tlak zpravodajských agentur a deníků na rychlé dodání fotografií byl vždycky, jen to měli fotografové mnohem složitější. Museli posílat nafocené negativy neuvěřitelnými cestami do redakcí, hrozilo, že o ně přijdou. Nebo je vyvolávali někde v hotelovém pokoji ve skříni, která nahradila černou komoru, skenovali na rozměrných skenerech, které vláčeli sebou a posílali přes šíleně pomalé telefonní linky – to si pamatuji ještě na začátku druhé intifády v Gaze nebo ještě při invazi do Afghánistánu. Digitály přišly pořádně na scénu až při válce v Iráku v roce 2003, kdy jsem s nimi v Karbale viděl poprvé fotit i Jamese Nachtweye, kterému mimořádně záleželo na kvalitě, a dlouho se držel klasického filmu.

Když po vás dnes chce agentura rychlé dodání fotek z bojiště, je to neskutečně jednoduché – máte miniaturní notebook, malý satelitní telefon – to bylo ještě před pár lety zcela nepředstavitelné.

Fotografovali ste veľmi silný príbeh o škole pre nevidiacich v Libérii, ktorý bol ocenený aj na World Press Photo. Ako ste sa k tej téme dostali?

Fotil jsem pro kamarády, kteří natáčeli pro Českou televizi dokumentární seriál o českých vojácích v zahraničí. Kromě velkých misí, které byly v Iráku, Afghánistánu, Bosně a Kosovu měla armáda vojáky v některých afrických mírových misích OSN – v Sierra Leone, Kongu a právě v Libérii. V každé zemi jsme byli docela dlouho, tak jsem se snažil nafotit i nějaké jiné téma. Kamarád Marek Vítek, který znal Libérii z natáčení během války, mi řekl o internátní škole pro slepé. Byla jen kousek od místa, kde jsme v Monrovii bydleli. Fotil jsem ty kluky asi týden, byli úplně neuvěřitelní – jako by ani nebyli slepí. Na školním dvorku hráli na písku v ohromující rychlosti fotbal. Pořád jsem měl strach, že se zraní, ale stalo se to jen jednou a zraněný byl jediný vidoucí – brankář, kluk ze sousedství. Nebo jsem ve škole ztratil 1GB flashku, což byla tehdy docela drahá věc a když jsem za nimi přišel druhý den, tak mi jí slavnostně podávali, že jí našli. Slepci! A já si mohl snad hodinu oči vykoukat a nenašel jsem jí. Vůbec jim nedělalo problém zajet navštívit kamaráda do centra – to je docela výzva i pro vidoucího – aby někde nespadl po cestě slumem na hlavní silnici do výmolu nebo stoky, aby ho v africkém dopravním chaosu nic nepřejelo. Pak zastavit si společného taxíka a v centru najít cestu ke kamarádovi. Strašně jsem je obdivoval. Pilně studovali, měli svoje sny, jeden chtěl být účetní, další se těšil, že bude cestovat. Když jsem se tomu divil, vysvětlil mi, že na cestování je přece nejzajímavější potkávání zajímavých lidí. Často si na něj vzpomenu.

Váš čiernobiely cyklus práca detí v Bangladéši má ohromnú silu a z fotografií je cítiť Váš osobnejší prístup. Určite poznáte dielo Lewisa Hinea, inšpirovalo vás jeho dielo? Alebo si idete vlastnou cestou vo výbere tém a históriou sa veľmi nezaoberáte?

Popravdě jsem Lewise Hinea neznal a musel se jsem na jeho fotky podívat až teď. Samozřejmě mám oblíbené fotografy jako je Salgado nebo Nachtwey, ale myslím, že největší inspirace pro mě nejsou fotky, ale spíš klasické malby italských a holandských mistrů. Dokonalá práce s barvami, se světlem, dokonalé kompozice. Snažím se tomu přiblížit, ale většinou marně. Snaha o dokonalou barevnost je třeba hlavní důvod, proč jsou bangladéšské pracující děti nakonec černobíle. Děti žijí v nepředstavitelné bídě, dřou se od úsvitu do soumraku… Jenže v zemi se vyrábí velká část nejlevnějšího oblečení pro tržiště po celém světě, takže je tam neuvěřitelně levně. A pro Bangladéšany je otázkou cti být čistý, vymydlený a pokud možno hezky oblečený, takže velká část z těch dětí sice žila v hrozivé bídě, ale na fotkách měly krásná barevná trička a fešácké kraťasy a vypadaly, jak kdybych je do dílen nastrčil.

Pracovali ste pre magazín Reflex či Lidové noviny, momentálne ste na voľnej nohe a spolupracujete s magazínmi, akými sú The New York Times, GEO, Time, Stern. Dá sa vôbec dnes uživiť, keď je toľko fotografov a médiá strácajú financie odlivom čitateľov?

Já myslím, že je to jako v každé jiné profesi – když jste dobří nebo známí nebo máte dobré kontakty, případně vše dohromady, uživíte se velmi dobře. Každopádně jen málokdo na volné noze se dnes uživí jen prací pro noviny a časopisy.

Ako jedinečný dokumentárny projekt vnímam deti ulice, ktorý ste nafotografoval na Ukrajine v Odese. Aké to bolo pohybovať sa v podzemí s maloletými so závislosťou na drogách?

V Oděse jsem fotil souběžně dvě skupiny dětí – jedna byla závislá na čichání lepidla a s těmi to bylo celkem jednoduché. Byl jsem jim představen ukrajinskou neziskovkou Cesta domů, která se o ně starala, a pak už jsem se s nimi pohyboval sám. Byli celkem vděční, že o ně má někdo zájem a byla s nimi legrace. Obrovskou výhodou bylo, že jsme se mohli snadno dorozumět i bez tlumočníka. Oděsa je totiž ruskojazyčná a já se rusky celkem dobře domluvím. Druhá skupina byla na tvrdých drogách, všichni byli HIV pozitivní nebo se jim už rozvinul AIDS, měli tuberkulózu a další nemoci. V podstatě se pohybovali jen kolem sklepa, kde žili, vyžebrali nějaké peníze, koupili si lék na chřipku a z něj celkem zručně uvařili drogu zvanou baltuška. Její účinek je velice krátký, takže si museli píchat několikrát za den. S nimi moc komunikovat nešlo, nepovídali si moc ani mezi sebou, buď byli zfetovaní, nebo měli absťák. Maximálně mě poprosili, jestli bych jim nekoupil mléko nebo nedal cigaretu. Fotil jsem je čtrnáct dní někdy začátkem léta, a když jsem se před vánoci do Oděsy vrátil na další dva týdny, z té druhé skupiny byl na živu jediný kluk. Ostatní zemřeli.

Školu pre nevidiacich ste si vybrali aj neskôr v Indii, čím je pre vás táto téma tak silná a príťažlivá?

Byl jsem s přítelkyní Ilonkou na půlroční cestě po Indii a Nepálu. Hledal jsem zajímavá témata. Dorazil jsem do Haridwaru, kde jsem se chtěl podívat po tradičních školách jógy. Měl jsem vytištěnou malou knížku s portfoliem a guru v jednom ášramu, kde jsem chtěl fotit jógu. Prohlížel si ji, viděl fotky slepců z Libérie a řekl mi, že hned za rohem mají taky takovou školu. Nakonec jsem se usídlil v Rišikéši vzdáleném asi půl hodiny jízdy.Já jsem jezdil fotit slepé kluky do školy v Haridwaru a Ilonka chodila na jógu. Byli úplně stejně obdivuhodní, stateční a plní plánů do budoucna jako kluci v Libérii. Jediný zásadní rozdíl byl v tom, že na školním dvorku nehonili fotbalovou mičudu, ale hráli kriket. Doopravdy kriket! A šlo jim to dost dobře.

Veľmi silný príbeh sa odohráva v sérii fotografii Kresťanstvo v D. R. Kongo a je zobrazený na čiernobiely materiál. Ako je to vo Vašom prípade s výberom materiálu pre danú esej?

Primárně se snažím všechno fotit barevně. Někdy se ale stane, že barvy na jinak celkem dobrých záběrech působí značně rušivě, tak potom zvažuji, jestli je neudělat černobíle. V Kongu jsou oblíbené nesmírně pestré košile a ženské šaty, které u mnoha záběrů odváděly pozornost od toho podstatného. Podobné rozhodnutí jsem udělal i v západní Africe, kde jsem fotil tradiční zápasníky. Fotky působily barevně téměř dokonale – černá těla zápasníků v písku, plesnivé zdi arény, plácek na venkově nebo pláž, kde trénovali – všechno bylo laděno do podobných barev. Jenže zápasníci měli oblíbené křiklavě barevné trenýrky, které to dokonalé barevné ladění úplně rozbily. Bylo mi to strašně líto, pár let před tím jsem fotil tradiční zápasníky v Indii a tam barvy fungovaly bezvadně.

V tomto príbehu ste nasledovali duchovného. Vybrali ste si ho sám alebo to bola zákazka pre nejaké periodikum? Témy najprv fotografujete a následne ponúkate alebo fotografujete témy navrhované redakciou?

Téma jsem objevil, když jsem byl v Kongu fotografovat české vojáky a o několik let později jsem v něm pokračoval, když můj kamarád začal působit v rozvědce OSN v Bukavu a byl jsem u něj na návštěvě. V souboru je nafoceno mnoho mší různých církví letničního hnutí po celém Kongu. Trvají dlouhé hodiny, některé věřící během nich posedají démoni, které se z nich pastoři se spolupracovníky snaží vyhnat. Hodně se hraje, zpívá a muzicíruje.

Nedovedu si představit v Čechách redakci, která by zadala takovou zakázku. Čtrnáct let jsem působil v redakcích Reflexu a Lidových novin. Pokud už mě poslali z vlastní vůle na reportáž do zahraničí, byly to témata typu Češi v Chorvatsku, Češi na Floridě, česká modelka v Indii a podobně. Výjimku tvoří snad jedině útok na New York v roce 2001. Jinak jsem si všechny reportáže vymýšlel sám a svého času mi v Lidových novinách šéfredaktoři dávali velkou svobodu a trochu peněz, ale z velké části jsem si cesty financoval sám.

Posledních osm let jsem na volné noze a témata si vybírám úplně sám. Novinám a časopisům je obvykle nenabízím, ale když se mi něco povede, napíšu pár zahraničním foto editorům – ne proto, aby fotky otiskly, ale aby viděli, že nezahálím a vzpomněli si na mě, když budou mít nějakou práci.

Jsem rád, když moje fotografie používají neziskovky nebo OSN – soubor dětí ulice způsobil šok i na samotné Ukrajině a Cesta domů je úspěšně dlouhodobě používá pro fundraising. UNICEF využívá celosvětově fotky z Bangladéše i Ukrajiny a jedna kanadská neziskovka vybírá s mými fotkami peníze pro školu pro slepé v Haridwaru.

Ďalšou duchovnou témou je reportáž z prostredia Semana Santa (Svätý týždeň) v Zamora regióne, Španielsko. Za krátky čas musíte spracovať reportáž. Čo vám viac vyhovuje – osobné príbehy alebo krátkodobejšie reportáže?

Na reportáži typu děti v Oděse, zápasníci v západní Africe nebo dětská práce v Bangladéši jsem vždy pracoval zhruba měsíc. Když člověka netlačí žádná uzávěrka, má dost času i peněz ve focení pokračovat, je velmi těžké se rozhodnout, že je reportáž hotová. Vždycky si říkám, že kdybych zůstal ještě týden, dva déle, mohlo by to být ještě lepší. Ale nejsem typ fotografa, kterého by bavilo fotit celá léta jednu komunitu. Rád cestuji, rád poznávám nová prostředí.

U fotografování Svatého týdne v Zamoře to bylo celkem jasně dané. Procesí kajícníků chodí zhruba týden a pak můžu jet domů. Ale i kdyby chodily déle, asi bych to stejně zabalil – každý den jsem fotil zhruba tři procesí, takže po týdnu a desítkách hodin focení to začalo být trochu jednotvárné.

Vrátim sa ešte k vojnovým konfliktom. Fotografujete českých vojakov na ich misiách. Ako vás tam prijali a čo ste nemohli fotografovať?

Způsob přijetí se lišil podle toho, jaké měla mise velení. Během první mise v Afghánistánu měli velitelé strach, aby se nám něco nestalo, že by měli průšvih, nechtěli nás nikam vzít, až musel kamarád z televize zavolat ministryni obrany. Pak nás vzali, kam jsme si řekli, jen nás prosili, ať už proboha nikam nevoláme. To se časem změnilo, když česká armáda začala být na novináře zvyklá. Obyčejní vojáci jsou skvěle vycvičení profesionálové, často to jsou Moraváci, takže jsou pohostinní a nezkazí žádnou legraci. Zažil jsem je ale i během boje, když nám v jedné vesnici zapadlo auto do vyschlého koryta řeky. Talibové po nás nejdříve vystřelili protitankovou střelu a vůbec nehleděli na to, že mezi vojáky vyprošťujícími auto okouněli místní děti. Pak se strhla bitva, během níž bylo sedm z jednadvaceti vojáků zraněno, ale naštěstí nikdo z nich vážně. Na straně Talibánu byly tři mrtví a neznámý počet raněných.

Záleží na domluvě s armádou, co nemůžete fotografovat, ale když máte dobrou reputaci, tak domluvit jde prakticky vše – jedna z reportáží, kterou jsem v Afghánistánu dělal, byla o SOG – speciální tajné jednotce vojenské policie, se kterou jsem strávil několik týdnů a fotil je. Jen jim nesměly být poznat tváře, ale toho se dalo různými způsoby docílit. Byla to výzva.

Ešte nám prezraďte, na akom projekte práve pracujete? Neláka vás aj nejaká osobnejšia téma v Čechách?

Vždycky mě zajímaly náboženské rituály, poutě, život v klášterech a v posledních letech jsem se začal focení podob víry věnovat velmi intenzivně, takže mám asi šedesát různých reportáží z celého světa. Fotografoval jsem třeba hinduistické poutě, kterých se účastní až sto milionů lidí, mongolské šamany, ultraortodoxní komunity v Jeruzalémě, vánoce v klášterech v Etiopii, mystická súfijská bratrstva v Bosně, šíitské poutě v Iráku, kult Bohyně Matky ve Vietnamu, animistické rituály na Sulawesi, tibetské kláštery, žijící bohyně, velikonoce u koptských křesťanů v Egyptě, pravoslavné v Gruzii a nedávno jsem se vrátil s focení svatého týdne na Sicílii. Dávám teď dohromady maketu budoucí knihy a chtěl bych najít nějaké prestižní mezinárodní nakladatelství, které by o knihu mělo zájem a především foto editora, se kterým bych mohl další práce konzultovat.

Samozřejmě bych se rád nadchl i pro nějaké domácí téma, ale dlouhodobě se mi to nedaří. Asi na to nemám hlavu, protože jsou v Čechách fotografové, kteří nafotí špičkové fotoreportáže a mají s nimi úspěch i v zahraničí.

Fotografia vpravo – portrét Michala Novotného, Odesa, Ukrajina.

Michal Novotný (*1973) patrí medzi najvýznamnejších fotografov v Českej republike. Fotografoval vo vojnových oblastiach, ale zameriava sa aj na osobnejší prístup vo svojich dlhodobejších projektoch. Získal ocenenia na World Press Photo, Best of Photojournalism a Czech Press Photo. Spolupracuje s magazínmi The New York Times, GEO, Time, Stern, DAYS JAPAN, Focus a ďalšími.

Deti ulice – Michal Novotný

Matúš Zajac

Matúš Zajac

dokumentárny fotograf, pedagóg a kurátor

dofoto - web