Jaroslav Kučera - foto © Martina Houdek 2017

Milujem absolútnu voľnosť – rozhovor Matúša Zajaca s Jaroslavom Kučerom

Jeden z najvýznamnejších fotografov dokumentu v Českej republike, ktorý sa hneď po skončení štúdia nebojácne vydal tou najzložitejšou cestou fotografa na voľnej nohe. V období totalitného režimu a v divokých deväťdesiatych rokoch vznikali dnes už ikonické fotografie ľudí, ktorých stretával v rôznom sociálnom a rôznofarebnom spoločenskom prostredí v esejách Sudety, I taká je Praha či Nové radosti v českých krčmách a podobne. Jaroslav Kučera si koncom 20. storočia založil vlastné vydavateľstvo Jakura, v ktorom vychádzajú úžasné knižné publikácie.

Dnes na Slovensku mladí ľudia chodia do ulíc bojovať za slušné Slovensko. Rok 1968 sa stal aj pre teba veľmi dôležitým prejavom vzbury proti totalitnému režimu. Ako si to vtedy celé vnímal?

Toto je návodná otázka, že tehdejší komunistická totalita je snad podobná té současné na Slovensku (a nejen), kde jak doufám, proběhly naprosto demokratické volby, kdy někdo vyhrál a jiný prohrál a těm, kteří prohráli, se to logicky nelíbí. Někde se může podařit takto zvolenou vládu svrhnout, nebo aspoň premiéra, a na jejich místo přijde parta slušných a spravedlivých.

Jsem ale velmi skeptický, zvlášť po barevných revolucích na Ukrajině, nyní v Arménii, ale i u tvrdých režimů Libye, Iráku, Afganistánu, Sýrii apod., kde nakonec vidím jen statisíce mrtvých a uprchlých. Vždycky se ptám cui bono (v čí prospěch)? Zaplať Pánbůh, že jsme se dokázali spolu rozejít opravdu sametově a nezvítězily emoce jedné nebo druhé strany.

Ale abych se dostal k osmašedesátému roku. Byl jsem tehdy studentem a bydlel na strahovských kolejích, kde koncem roku 1967 vznikly první demonstrace proti nepořádkům, kdy nám na kolejích zhasínali světlo a studenti se nemohli večer učit. Tak jsme v prosinci vyrazili poprvé za 20 let demonstrovat a někteří jsme došli až téměř k Hradu a cestou jsme už křičeli „Tondo, světlo!“ (prezidentem byl Antonín Novotný), což bylo chápáno dvojsmyslně, protistátně. Tam jsem dostal poprvé rány obuškem, aniž bych se z této nové zkušenosti nějak do budoucna poučil. Pak přišlo Pražské jaro, Novotný rezignoval a nastoupila nová garnitura starých komunistů s „lidskou tváří“ a s nimi naděje, kterou v srpnu 1968 pohřbily tanky Varšavské smlouvy, jejíž jsme byli součástí. Přijeli si nás „osvobodit“ od svobody. Tehdy jsem opravdu komunismus nenáviděl. Vždyť naděje trvala jen pár měsíců, za které jsme ale byli vděčni. Najednou jsme mohli číst knihy, které byly na indexu, dívat se na televizní diskuse (i když trochu ustrašené), filmy ze svobodného světa, chodit na demonstrace a mít rádi i některé komunistické hlavouny. I za tu iluzi demokracie jsme byli rádi.

V srpnu 68 jsem byl v Prachaticích na jihu Čech a rodina mé dívky mě prostě do Prahy nepustila. Peníze jsem neměl, filmy do foťáku taky skoro žádné, tak jsem celou okupaci protrpěl v klidném městečku při sledování ještě relativně svobodných zpráv. A když jsem v září přijel do Prahy, založili jsme s několika kamarády Fotoklub Strahov a v lednu 1969 jsem už měl první svoji výstavu fotek z Palachova pohřbu ve studentské menze. Výstavu mi asi po týdnu „kolejní výbor“ přikázal zavřít. Nastala plíživá normalizace.

Zažil si ako mladý fotograf aj na sebe hrubé mocenské násilie. Bol si na niekoľko týždňov uväznený. Ako to celé vzniklo a ostali ti nejaké fotografie?

Na první výročí okupace se chystala v Praze velká protestní demonstrace a já na ni přijel z Mnichova, kde jsem si byl vydělat nějaké marky na stavbě, než se zcela zavřou hranice. Už několik dní před 21. srpnem byly okolo Václaváku potyčky s komunistickými policajty (veřejnou bezpečností) a když jsem 20. srpna došel ze Strahova na Václavák, byl už celý plný lidí. Prodíral jsem se od Můstku nahoru k pomníku sv. Václava a fotografoval. Než jsem došel nahoru pod Muzeum, musel jsem založit nový, tedy poslední film. A tam začala bitva s „policií“, která vrcholila dobitím/dobytím pomníku a ústupem esenbáků. Po chvilce se z bočních ulic vyrojily další posily s obrněnci a já se schoval do jednoho z domů, kde už bylo asi 50 lidí. Pak přišel esenbák a ukázal na mě a jednoho mladého kluka a byl jsem zatčen. Než nás dovedl pod Muzeum do policejního antona, měli jsme plné oči slzného plynu, který nám do nich iniciativně stříkal další příslušník Veřejné bezpečnosti. Potom byl odvoz plného auta do Krakovské ulice, kde jsme probíhali „uličkami“ (uličky tvoří bicí komanda z policajtů, vy běžíte a oni vás řežou hlava nehlava). To trvalo včetně tzv. výslechu (další kopání a řezání) až do noci. Pak nás odvezli do věznice na Pankráci, následovali noční výslechy atd. První dny nás bylo na cele pro tři vězně třináct, ale já si stejně nemohl ani sednout, natož lehnout. Měl jsem tak zmasakrované tělo, že jsem vlastně jen stál.

U výslechu v Krakovské na mě řvali, ať vyndám ten film z foťáku, já ležel na zemi a říkal, že ho takto osvítím a zničím, ale pak jsem to, po dalších kopancích udělal a tak zničil, jak jsem byl přesvědčený, bezvadné akční záběry z bitvy u pomníku sv. Václava.

Když mě koncem září pustili, zabavili mi pas, proběhlo několik soudů, pak odsouzení, ale nechali mě dostudovat stavební fakultu. Ten jediný naexponovaný film, který jsem měl v baťůžku, vyvolala STB a při výsleších jsem musel popisovat svou cestu Václavákem atd. Když jsem pak měl trest vymazaný, požádal jsem soud o vydání filmu a oni mi ho bez problémů dali. Ale nic světoborného na něm není, snad jen ten kamelot, který si chrání obličej mokrým kapesníkem před slzným plynem.

Práca na voľnej nohe musela byť pre dokumentaristu veľmi náročná. Ako je možné, že si sa vôbec dokázal sám uživiť?

Neměl jsem výtvarnou školu, ale přesto jsem ihned po státnicích zůstal na volné noze, že se budu živit fotografií, anebo se pokusím emigrovat. Občas jsem nafotil reportáž jako externista pro nějaký časopis, později jsem dostal práci pro Národní podniky typu Umělecká řemesla nebo Vodní stavby apod. Měl jsem kliku, že tehdy nikdo nevyžadoval členství ve Svazu výtvarných umělců, stačilo jen předkládat fotografie umělecké komisi, která kulatým razítkem potvrdila „uměleckost“ předloženého díla. Nebo taky ne a pak zbyly oči pro pláč.

Po páde komunistického režimu si sa stal zakladajúcim členom fotografickej skupiny „SIGNUM“, išlo o dokumentárnu fotografiu s jasným manifestom?

Hned po převratu, koncem roku 89, jsme se sešli ve čtyřech, že by bylo dobré založit fotografickou agenturu, která by sdružovala fotografy se zaměřením na sociální dokument a dělala na společných i individuálních projektech. A já jsem ještě před oficiálním založením odjel v lednu do Basileje na vernisáž své výstavy a po příjezdu jsem zjistil, že jsme se rozrostli o další členy, redaktory (Josef Klíma, Tomáš Feřtek – oba později známí redaktoři Reflexu a TV Nova) a že prý budeme vyrábět pořady pro televizi a film a dokumentární fotka bude asi jen popelkou. S tím jsem radikálně nesouhlasil, doporučil rozdělení a tak jsme se rozešli. Do skupiny Signum patřili tedy zakládající Pavel Jasanský, Radek Bajgar (scénárista v TV Nova a také šéfredaktor Reflexu), Jan Vaniš (kameraman) a já. Později ještě přišli Dana Kyndrová a Josef Ptáček. První velmi úspěšný společný projekt byl kupodivu zcela bez lidí a to Židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě a na konec jsme s ním objeli půlku světa. To trvalo do poloviny 90. let a v té době už každý měl svoje plány a společné projekty vzaly za své. Chtěl jsem přijmout nové lidi, kteří by skupinu okysličili, ale ostatní nechtěli a tak jsem od té doby mluvil o Signu jako spícím tygru. Ale pravda je, že je to spíš tygr umírající, ne-li mrtvý.

V agentúre Bilderberg si začal pracovať od roku 1996. Pamätáš si ešte Karola Kállaya či Andreja Reisera? Aká bola spolupráca s nimi a ďalšími špičkovými fotožurnalistami z Nemecka?

V agentuře jsem nikdy nepracoval, a že bych dostal nějakou zakázku, to nehrozilo. Ono v té době bylo na světě už dost obrazových, komerčních a hlavně levných agentur a Bilderberg nebo třeba Magnum, musely přemýšlet, jak dál a nezkrachovat. Požadovat aktuální reportáže ze zajímavých míst, se prodražovalo a bylo těžké pak reportáž prodat, když tam jiná agentura měla třeba místní maníky. Je to asi složitější, rozbory nechám kompetentnějším.

Co se týče Kállaye a Reisera, tak s Karolom jsem se znal z nějakého setkání v Praze a Andrej jako zakladatel Bilderbergu mě v šestadevadesátém naložil do auta a jeli jsme do Hamburgu, kde se sešli snad všichni dosavadní členové nad mými fotografiemi a pak mě přijali jako člena agentury. Později jsem poslal do archivu spoustu fotografií, oni něco občas prodali, a když jsem chtěl po létech vyúčtování, tak jsem zjistil, že se agentura transformuje a všichni se musíme podílet na nákladech apod. Já jsem to nechtěl řešit a myslím, že už v té fotografické podobě ani neexistuje.

S Andrejem se dost často potkáváme, vždyť byl snad 20 let předsedou poroty Czech Press Photo.

Od toho obdobia si ako fotožurnalista fotografoval rôzne aktuálne témy. Pomohla ti táto práca aj pri sociálnych témach, napríklad v Sudetoch?

Pro časopisy jsem jako externista občas fotil už od roku 1971, kdy jsem dostal první malou zakázku v časopisu Vlasta. Ale celou éru „reálného socialismu“ jsem dělal zakázky pro národní/státní podniky, fotil historickou i moderní architekturu pro výstavy nebo knihy. Fotografie architektury pro mě byla hlavní disciplínou, kterou jsem se tak říkajíc za pochodu naučil.

Jako amatér – někdy i profesionální reportér – jsem fotografoval celý život sociální motivy, příběhy lidí. A i myšlenka tématu Sudet vznikla na reportáži pro časopis Reflex v roce 1990. V tom popřevratovém období to byla aktuální myšlenka, neboť bylo zajímavé pokusit se zachytit čtyřicetiletou devastaci kdysi vzkvétajícího pohraničí. I vzhledem k tomu, že se tenkrát předpokládalo, že se bývalým obyvatelům a jejich potomkům majetek vrátí.

Sudety sú veľmi osobným príbehom, do ktorého si sa vložil na niekoľko rokov. Čo pre teba znamenalo stretávať sa s ľuďmi mimo majoritnej spoločnosti?

Na Mostecko i jinam jsem jezdil už za bývalého režimu a taky fotografoval, takže jsem dobře viděl, kam komunisti „odstranili“ např. cikánskou komunitu, aby nebyla tak na očích veřejnosti. Vždyť po válce bylo skoro všechno obyvatelstvo vysídleno a bylo nutné poslat tam další lidi, i když méně či více přizpůsobivé. A někteří plenili, někteří pracovali a stát devastoval kvůli nerostným surovinám. A spousty takových lidí jsem měl možnost potkat, mluvit s nimi a fotografovat. Možná i klíčové bylo pro mě setkání se Zbyňkem Illekem, ředitelem galerie G4 v Chebu, který mě zval na tzv. dílny fotografie, a já měl možnost pak týdny fotografovat ve vybraných lokalitách. Myslím, že do bývalých Sudet budu ještě dlouho jezdit, nejen na stará místa, abych viděl nebo neviděl změnu, ale abych potkal zase další české Sudeťáky a vyslechl si jejich příběhy.

E55 bola veľmi známa cesta neresti. Čím ťa oslovili tie dievčatá a prečo si sa rozhodol ich fotografovať?

Jedním z první negativních porevolučních fenoménů byla příhraniční prostituce a já jsem dostal zakázku nafotit na E55 reportáž pro Mladý svět. Samozřejmě mě zajímalo všechno okolo dívek, pasáků, majitelů bordelů a taky zákazníků, kterým holky říkaly „vepři“. V Dubí u Teplic byla největší koncentrace této společnosti a tak mojí snahou bylo seznámit se s majitelem bordelu, nebo pasákem venku stojících prostitutek, či rovnou s těmi děvčaty a přesvědčit je, abych mohl fotografovat nejen reportáž pro časopis, ale taky něco pro budoucnost, až to bude všechno jiné. Tehdy to ještě šlo domluvit se, získat si jejich důvěru, kterou však člověk nesměl zklamat. Co se domluvilo, to platilo. A to jsem vyžadoval i po textovém redaktorovi. Hlavně žádné velké moralizování s mými fotkami pro ilustraci. Je to někdy těžké, ale ti lidé se mi svým způsobem otevřeli a já slíbil, že jejich příběh pošlu dál. Ať pravdivý, či nikoliv.

Dievčatá si fotografoval aj na internátoch, či v rôznych pohostinstvách. Ostali ti z nich nejaké historky?

Chodívali jsme do vinárny Blatnička v Praze, v Michalské ulici. A já tam onehdy, v roce 1973, uviděl krásnou odbarvenou blondýnu v mini sukýnce, která si vyšla před vinárnu vykouřit svou oblíbenou slimku a pokecat si s kamarádkou. Trochu jsem ji fotil a pak se zeptal, co dělá a ona že prý prodává na Malém náměstí v potřebách pro rybáře. Ale to mi k ní nesedělo. A takovouto glosu, krátkou vzpomínku na setkání, jsem k ní připojil vždy, když jsem tu fotku někde vystavil. A v roce 2002 jsem měl velkou retrospektivu ve Staroměstské radnici v Praze a v knize hostů jsem našel naštvanou větu: „Pane Kučero, opravdu jsem prodávala v Potřebách pro rybáře, učila jsem se, stala se vedoucí a pracuji do dneška“. Bez podpisu. Tak jsem pro další výstavy tu vzpomínku poopravil a v roce 2013, kdy jsem měl na Pražském hradě výstavu Jak jsem potkal lidi, se mi poslední den ozvala již starší dáma, ona krasavice s tenkou cigaretou a těsně před zavřením výstavy se přišla podívat. Kouří pořád slimky, tak jsem ji po čtyřiceti létech vyfotil v téže pozici před poutačem s její fotkou. Kruh se uzavřel a paní N. se snad už tolik nezlobí.

Prečo si sa nikdy nedal na pedagogickú dráhu?

Myslím, že zrovna nejsem typ pana učitele, miluju naprostou volnost, nezávislost a taky jsem školu dodělával s obrovským vypětím. Řekl bych, že jsem učení nenáviděl. Možná to bylo oborem, který jsem vystudoval, možná některými profesory, v každém případě bych měl pro podobné týpky až moc velké pochopení. Ale před pár lety jsem vedl na FAMU jeden semestr dokumentární fotografie a bylo to docela fajn.

Ako vnímaš dnešnú „balast“ fotografiu v dokumente? Čím to je, že sa sociálny dokument vytráca?

Na to neumím správně odpovědět, protože nejsem v obraze. Pokud myslíš ty tuny fotek, které lidi sází jednu za druhou na facebook, twitter a pod., nebo ty tisíce lidí jezdících do zajímavých destinací ať už Indie, Vietnamu, Číny, Arábie, nebo třeba Ameriky a tam si vedle sebe stoupnou na jedinečné místo při západu slunce a čekají třeba na džunku s rybářem a lucernou, který vjíždí do mlžného oparu a doma s tím obesílají světové výstavy, tak tomu se neubráníš. Kýč je věčný a vděčný. Ale v té záplavě všelijakého balastu se vždycky najde zrnko, nějaký nový Bresson, který sociální fotografii podrží v popředí jako jedinou, která trvá. Jednoho talenta máš na facebooku – Jamel van de Pas.

Aké publikácie vo svojom vydavateľstve Jakura plánuješ vydať v budúcnosti?

Vydal jsem zatím jen 20 knih za 10 let, jen se tím bavím a taky nejsem potom závislý na někom jiném. Chtěl bych vydat třetí knihu v edici „Černobíle“ s názvem Moldávie, kam jsem jezdil na přelomu 70. a 80. let. První knížkou v této edici byla publikace Setkání, okamžiky, samoty, která je prakticky vyprodaná a druhou byla kniha Sudety, v prodeji je její druhé vydání.

Jaroslav Kučera (*1946) sa narodil v dedine Ředhošť v okrese Litoměřice. Od roku 1962 do roku 1966 študoval na Mělníku stavebnú priemyslovku. V roku 1967 zahájil štúdium na stavebnej fakulte Českého vysokého učení technického v Prahe a v tom istom roku bol aktívnym účastníkom študentských demonštrácií proti režimu, ktoré boli predzvesťou Pražskej jari 1968. Na Strahovských kolejích bol jedným zo zakladateľov Fotoklubu Strahov (1969). V auguste 1969 bol pri fotografovaní prvého výročia okupácie Československa sovietskou armádou zatknutý, surovo zbitý a niekoľko týždňov väznený vo väznici na Pankráci. Vtedy sa definitívne rozhodol pre fotografickú kariéru. V roku 1973 ukončil štúdium a stal sa stavebným inžinierom. Ihneď po štátniciach zostal na voľnej nohe ako fotograf a v období normalizácie pracoval externe pre niektoré časopisy a štátne podniky. Voľný čas venoval čiernobielemu sociálnemu dokumentu. Známe cykly z tej doby sú: Setkání, okamžiky, samoty; Komunistické slavnosti; Moldávie. Ďalšie súbory vznikali v deväťdesiatych rokoch, napr. Sametová revoluce; Sudety; I taková je Praha; Pražské hospody atď. Druhou fotografickou disciplínou, ktorá sa stala jeho živobytím, je fotografovanie historickej architektúry. Posledných desať rokov takisto vydáva umelecké publikácie vo svojom vydavateľstve JAKURA. Zatiaľ mal 60 autorských výstav (Praha, Brno, Bratislava, Plzeň, Denver, Berlín, Basilej, Drážďany, Kyjev, Freiburg atd.). Jaroslav Kučera je takisto zakladajúcim členom fotografickej skupiny Signum (Kyndrová, Jasanský, Kučera, Ptáček, Vaniš) vzniknutej v roku 1990. Spoločne usporiadali v deväťdesiatych rokoch na 30 výstav (Mníchov, Paríž, Turín, Jeruzalem, Berlín, Drážďany, Praha, Brno, Freiburg atď.). Je taktiež držiteľom prvého Grantu primátora Hlavního města Prahy z roku 1995 a Hlavnej ceny Czech Press Photo z roku 2000 za fotografiu Kameny a násilím proti globalizaci. Na Czech Press Photo obdržal v priebehu rokov viac ako desať ďalších cien. Veľký úspech zaznamenal v Kodani v roku 2001, kde dostal 1. cenu v európskej súťaži Euro Press Photo Awards 2000. Svojimi fotografiami je zastúpený v zbierkach Moravské galerie Brno, ICP New York, Lifemagazin New York, Colorado Photographic ArtCenter Denver, Svazu českých fotografů, Galerie Hlavního města Prahy, Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci a v mnohých súkromých zbierkach. V roku 2002 bola vydaná jeho prvá monografia Lidé, které jsem potkal a v roku 2013 ďalšia k výstave na Pražskom hrade, Jak jsem potkal lidi. Při príležitosti výstavy v Prácheňském muzeu v Písku vyšla kniha čiernobielych fotografií zo 70. rokov Setkání, okamžiky, samoty a ďalšia kniha Sudety vyšla na konci roku 2016 k výstave v Czech Photo Centre v Prahe. K výstave v Leica Gallery Prague bola začiatkom roku 2017 vydaná kniha Tiché dialogy.

Fotografie v článku – © Jaroslav Kučera.

Fotografia vpravo – © Martina Houdek.

Matúš Zajac

Matúš Zajac

dokumentárny fotograf, pedagóg a kurátor

dofoto - web